CzechTREK 2 2007

(Praha 22. 9. 2007)


    Sobota (a neděle)

      Ačkoli pro ST nebije mé srdce tak silně, jako pro jiné záležitosti, bylo to jedno z mých prvních sci-fi a má u mne navždy schované místečko (které se nejspíše rozšíří, až si to konečně znovu/něco nově sjedu).

      Ještě malé upozornění – jsem Gater/Stargaťák. Velkej. Mám z toho deformaci. Ta deformace prostupuje celým mým životem. Tohle nebude vyjímka ;-).

      

      Dorazila jsem kolem půl desáté a bez problémů se zaregistrovala. Hned nato jsem potkala Kawalskiho, který vypadal, že vykoupil polovinu z nabízených suvenýrů. To se mu povedlo, protože byl na místě hodně brzo. Zvláště ten komunikátor byl opravdu pěkný. O roh dále u šaten se mi podařilo narazit na Klenotku, Saavik, Pomeranče a pak i WiXe. Moje věci putovaly do šatny, kde jsem se v průběhu dne stala známou osobou – aneb tou, co se čas od času vrátí a otravuje, že si jen něco vyndá z batohu. Hned vedle se prodávaly suvenýry (ty, které byly ve více kusech a tedy odolaly rannímu nájezdu). Samozřejmě jsem se neudržela a koupila si alespoň nášivku komunikátoru a hrníček.

      Poté jsme se přesunuli do patra, kde jsme čekali na zahájení. Všude po budově byla pěkná tématická výzdoba. Ze zdí na nás pomrkávala posádka Enterprise či lodička samotná a také fotky z jiných akcí, kde si člověk mohl zazávidět. Při čekání jsme si trochu pokecali a připojil se k nám i JacobCarter.

      Zahájení proběhlo tak nějak před vchodem – tedy předzahájení ;-). Bylo nám vysvětleno, že ten papír, co jsme dostali u registrace, by si bylo dobré přečíst. Zvláště jsem si z něho zapamatovala , že v ST nejsou záchody známy a v padesáti letech se konají exploze a nemohu zapomenout na nabídku prodeje levné červené uniformy :-).

      Přece jen jsme se ale do sálu pak dostali. Na programu byla přednáška o Nové generaci, nicméně Klenotka, Saavik a Pomeranč se odebrali zakoupit si lístky na zítřejší První Kontakt, který dávali v nedalekém kině. Přestože jsem na CzechTREK jela s tím, že do kina už tedy nepůjdu, šla jsem je doprovodit a v kině už nějak vyplynulo, že půjdu také. Ještě jsme tam zmátli chudáka paní pokladní, neboť si myslela, že chceme jít hned (to jsme nevěděli, že to dávají i ten den) a pak dodatečně opravovala datum na vstupenkách.

      Další zastávka byla kavárna. Opět jsme si pokecali, nejen o ST, a byla pěkná pohodička. O něco později se přidal i Jacob, zatímco chudák WiX stále držel místa v sále.

      Ale přece jsme se vrátili a to na €uroprise. Moc pěkné divadlo o tom, kterak kapitán Picard uzavírá spojenectví se světy, proto něž slovo byrokracie není jen prázdný pojem. Bylo to pěkně zahrané, plné narážek na spoustu jiných seriálů či filmů a o zábavu tedy nebyla nouze. Jen tak nezapomenu na „Žij se mnou v míru, Luku, nebo ti useknu ruku“ (díky této hlášce jsem jednu noc dokonce nemohla usnout, protože jsem se jí musela furt tlemit) či na „Vesmíre, aspoň ty tři mi dej.“ Ani o zábavu ze strany mých přátel nouze nebyla, neboť když se představitel Picarda vytasil s vlasy, poznámka od Saavik „Vypadá jako Nykl“ mě málem poslala pod židli na průzkum podlahy.

      Další na programu byla TNG music videa. Bylo jich několik. Diváci ke konci obdrželi hlasovací lístečky a měli vybrat tři nejlepší. Zde byl ještě problém s tím, že u jednoho videa selhala technika (co mi to připomíná…aha, jsem na coně ;-)) a podařilo se rozběhnout až na konci, kdy už někteří lidé odhlasovali, takže mi to nepřišlo úplně fér. Tím spíš, že to video bylo opravdu moc pěkné. Z mého pohledu vlastně nejlepší.

      Od dvou hodin měli ke slovu přijít dabéři TNG. Konkrétně Magda Rychlíková, Bohdan Tůma a Pavel Soukup. Pan Soukup s sebou přivedl dceru, na kterou se v průběhu besedy odvolával v souvislosti s tím, jak k sobě mají dabéři blízko ;-). Paní Rychlíková odpovídala na otázky docela všeobecně a krátce, asi ji tolik divných lidí (přiznejme si to, fanoušci jsou vždycky divní ;-)) trochu vyvádělo z míry. Mě se osobně nejvíc líbil Pavel Soukup, který plnil besedu vtipnými historkami i poznámkami.

      Dozvěděli jsme se něco z toho, jak se daboval TNG, jak Bohdana Tůmu rozladila změna jména Dat na Data, jak se dabuje vzdychající horník a jak to tak vůbec chodí v dabingu.

      Jen mě na tom zarazila a překvapila jedna taková věc. Když dabéři zabrousili do tématu Star Wars (kde taky někdo daboval), sálem proběhla, z mého pohledu, nepřátelská vlna šumu. Moderátoři ji podpořili a toto téma se rychle opustilo. Posléze jsem se musela zeptat, zda to bylo myšleno až tak vážně a byla jsem ujištěna, že nikoli. Nicméně jsem z toho neměla dobrý pocit a přišlo mi to velice netolerantní, i přesto, že to bylo trekkovské setkání.

      Následný program byla přednáška o Marině Sirtis a zároveň i Deanně Troi, kde nám byly ukázány důležité milníky v životě obou žen. U Mariny se pouštěly nějaké ukázky z jejího působení v něčem jiném, než je ST. Já samozřejmě nemohu opomenout zmínit její jednoepizodní vystoupení ve Stargate (sezóna 4, Watergate ;-)), z něhož tam byla taktéž ukázka.

      Pak přišel na řadu malý koncert, kde nám byly zahrány melodie ze Star Treku na klavír. Zůstala jsem i na Čerňulku a sedm Andoriánů. Bylo to loutkové divadlo, ve kterém Spock (a pak i Jim sám) vyprávěl Jimovi pohádku na dobrou noc. Byla to variace na známý příběh (název napoví), ovšem vystupovaly zde poněkud odlišné postavy, např. borgská královna. A já, samozřejmě, opět nemohu opomenout něco zmínit – a sice to, že se mi to zrcadlo zdálo nějaké „podezřelé“. Aby ne, když to byla hvězdná brána ;-).

      Následovala hodina pauzy, takže byl opět čas na popovídání si s přáteli. Tou dobou se k nám ještě přidal Snorchl. Za nějaký čas se začala na chodbě tvořit řada, tedy jsme nelenili a stoupli si do ní taky.

      A vrchol večera se kvapem blížil. Když nás vpouštěli do sálu, vyfasovali jsme lístečky s čísly na autogramiádu, která měla být po besedě. Víceméně se nám podařilo zůstat při sobě a ukořistit si relativně dobrá místa. Chvíli se čekalo, než všichni přijdou a uvelebí se a pak to konečně začalo.

      Marina Sirtis přišla na pódium, kde již čekal František Fuka, který překládal. Na začátku jsem vyrazila s foťákem dopředu, protože ze současného umístění bych měla samé tmavé skvrny neidentifikovatelného čehosi. I tak to nedopadlo tak, jak jsem doufala, ale i přes chabý blesk lze osoba na fotkách snadno rozpoznat.

      Marina vypadala opravdu dobře. A rozumět jí bylo parádně. Někdo ani překladatele nepotřeboval. Bohužel, občas něco vtipného řekla a překlad do češtiny přehlušil smích těch, co rozuměli, což pro tu druhou skupinu nebylo asi nic pěkného. Ale ono se nedalo dost dobře nesmát.

      Beseda probíhala formou otázek z publika, na něž Marina odpovídala. Odpovědi většinou pěkně rozvedla. Své zážitky a historky podávala velmi zábavnou formou. Moc pěkná byla její teorie o vlivu výstřihu na kapacitu mozku. Čím větší výstřih žena má, tím menším mozkem oplývá. Také historka o tom, jak se dověděla o tom, že bude řídit loď…a nabourá (přičemž je v pořádku, když ji řídí slepec, dítě a kterákoli žena v červeném, co projde kolem :)). Dozvěděli jsme se leccos o natáčení, o hercích TNG (aneb jak je těžké líbat svého nejlepšího přítele a jak se poznalo, že byl Brent Spiner na toaletě) a o jejích názorech na určité věci (nebudu jmenovat, nepřála si to). Její závěrečné rozloučení bylo velmi pěkné. Možná profesionální, ale hezké. Děkovala v něm fanouškům za přízeň - za svůj dům, šaty... :-).

      Sobě ovšem jen tak neodpustím, že jsem se nezeptala na její natáčení té jedné SG epizody. Stále jsem to odkládala v obavě, že mě za tuto otázku budou mít chuť někteří trekkies roztrhat na kousky, ale vyčkávala jsem bohužel tak dlouho, až byl najednou konec.

      Marina byla zábavná, vtipná a taky přímá. Z čehož plynulo, že si nebrala přílišné servítky, když se jí něco nelíbilo. Na můj vkus byla možná někdy až příliš drsná (aféra s natáčením z mobilu či odpověď na příliš dlouhou a složitou otázku). Čímž nechci říct, že bych chtěla, aby se nějak extrémně přetvařovala. Nevadilo mi, že nás nazvala magorama (to vyznělo v dobrém a já jsem na tento fakt stejně hrdá – aneb co fanoušek, to magor ;-)), ani to, že jsme prý lháři (což je v určitém slova smyslu pravda – pokud chcete, aby dav uchoval tajemství, tak to jste na špatné adrese, u jednotlivce je to nejisté, ale možné). Já mohu srovnávat jen s jediným setkáním se zahraničním hercem (resp. dvěma, ale s tím samým hercem). Rozhodně jsem se ale usmála nad jejím prohlášením, že ona sama je…ehm, jak to říct slušně…mrcha :).

      Když beseda skončila, chvilku byla pauza, aby Marina nabrala sil a pak začala autogramiáda. Vytáhla jsem si svou fotku k podepsání. Abych ji popsala…mno, prostě se nezapřu. Ve větší horní (více)polovině byla Deanna a na pozadí Enterprise, v menší dolní Světlana Markovová na pozadí aktivované brány (aneb z toho SG dílu). Pozadí jsem tam původně dala proto, že jsem nesehnala žádnou pořádnou velkou fotku, aniž by se rozčtverečkovala, když by se zvětšila, ale vypadalo to docela pěkně. A chtěla jsem tam mít jak postavu z ST, tak i z SG ;-).

      Když jsem se dostala až k Marině, pamatuju si docela přesně, co jsme si „pověděli“. Ahoj – ahoj – děkuju – není zač …a ještě se podivila (ale příjemně) nad mým jménem, protože já samozřejmě chtěla věnování na jiné než mé občanské jméno.

      Pak jsem čekala, až se všem podepíše a přijde na řadu focení. To, jak jsme se dověděli, stálo o stovku navíc. Nevadilo mi, že focení něco stojí, ale mohla to říct dřív. Je vcelku jasné, že se s ní hodně lidí bude chtít vyfotit.

      U focení jsem měla docela strach, že se na mě nedostane. Docela se to hnalo a v řadě po číslech šli jen ti první. Pak už se to do chodbičky nějak narvalo bez ladu a skladu (ale na rozkaz organizátorů :)). Vzpomínám si, jak jsem viděla Ziinu a Molira někde vepředějc, pak jsem párkrát mrkla a viděla je vycházet. Z čehož lze tedy usoudit, jak rychle focení probíhalo. Prostě jak na běžícím pásu. Když jsem se dostala na řadu, vystoupila jsem z lajny, stačila jen tak tak pozdravit, najednou blesk a rychle jsem koktala slova rozloučení. A bylo to.

      Takže tímto byl s mým setkáním s Marinou konec. Ovšem jak na autogramiádě, tak na focení (aspoň, co mohu říct za sebe) byla milá. Pak jedna část naší skupiny čekala na tu druhou, až se taky vyfotí. I na WiXe, který nejprve řekl, že se fotit nebude, sic by nestihl vlak, ale ještě, že si Pomeranč neřekl (jako my ostatní), že WiX jistě tu rychle ubývající frontu vidí a šel mu to osobně říci. Tedy se i WiX vyfotil, ovšem pak se šel rozloučit do hlavního sálu a odjel. A my samozřejmě čekali jinde. Ale nevadí. Všichni jsme měli (nebo budem mít) tu fotečku.

      No, a co dál? Nic moc. Tedy krom toho, že jsem dostala spoilerem na poslední díl Enterprise přímou ránu přímou ránu do ušního bubínku a následně mozku - a mám to tam vypálené, nezapomenu…, jsme se odebrali z budovy a chtěli jít zajít pokecat někam do hospody. Ve všech blízkých nám ale buď zavřeli nebo…nebo nebyla ta hospoda úplně to, co jsme chtěli, takže jsme se vrátili zpět. Toho jsem využila ke skupinové fotce, na kterou jsem předtím nějak zapomenula. A pak jsme si povídali a povídali až do okamžiku, kdy jelo téměř poslední metro, takže jsme se naň odebrali, abychom stihli dojet do ubytovny. Jakob se s námi rozloučil, takže do ubytovny jsme zamířili už jen já, Klenotka, Pomeranč, Saavik a Ghani. U vstupu v takové „předchodbičce“ se Klenotka zajímala, zda probíhá dekomprese, takže nemohl být pochyb o tom, kdo jsme. Vybrali jsme si volný pokoj a o něco později usínali ve spacácích na postýlkách.

      Ráno jsme pěkně vstali (já poslední) a jeli koupit něco k snědku. A pak byla poslední část této akce – kino, První kontakt. Hezky jsme se uvelebili v sedačkách a vychutnávali film na velkém plátně. A pak už byl opravdu konec. Rozloučila jsme se a vydala se na cestu k domovu.

      

      Co říci závěrem? Bylo to fain. Bavila jsem se. Bylo pro mě poněkud zvláštní, že jsem většinu lidí neznala, na conech se holt většinou pohybuju jinde. Ale naštěstí jsem kolem sebe měla dostatek známých lidí, se kterými jsem si mohla dobře popovídat. Program byl zábavný, musím vyzdvihnout zvláště hrané divadlo, dabéry a samozřejmě Marinu. Takže díky a snad zase příště :-).

Tar-ara Istandil