Jen co jsem prvně uzřela informace o připravovaném setkání s ST herci (a dabérem), tak jsem věděla, kam mé kroky ten den zamíří. Musím říci, že velmi příjemný bonus byl i to, že Armin Shimerman hrál taktéž v SG, zajímavou, i když jen jednoepizodní roli. Pocítila jsem však, že by to už opravdu chtělo alespoň pár dílů Deep Space Nine vidět, abych se tam necítila jako naprostý blb. Jsem totiž jedna z těch, kteří DS9 ještě vůbec neviděli. Já vím, je to ostuda, stydím se a kaji. Ale šťastná souhra náhod přispěla k tomu, že jsem nakonec do setkání stihla shlédnout díly do poloviny čtvrté řady. Tu náhodu zde zastupuje nemoc...a šťastná proto, že když je člověk nemocný, má čas, což je jinak velmi nedostatkové zboží. A když člověku není přímo zle, dokáže shlédnout i jednu sérii za dva dny ;-) (v případě, že u toho i obědvá a večeří ;-)).

      To bychom měli úvod na vysvětlení svého postoje, teď už konečně přistoupím k samotnému dni setkání. Těsně před akcí se konal ST oběd. Uvažovala jsem, že se také stavím, ale objevilo se pár důvodů, proč jsem tam nakonec nešla. Jednak jsem vyzvěděla, že se ani Klenotka, ani Pomeranč se tam nechystají, také jsem si pomyslela, kolik možných spoilerů bych se mohla dozvědět a konečně, když jsem se ve tři hodiny ráno podívala na hodinky, raději jsem zhodnotila, že se vyspím. Takže jsem dorazila až ve dvě, kde jsem se u metra setkala s Pomerančem a při čekání na Klenotku, které se zpozdil autobus, jsem se bavili jak o dojmech z DS9, tak o i dojmech z dopravních nehod.

      Když jsme přišli do hotelu, ještě tam zas tak mnoho lidí nebylo. I když spíš než lidem jsem věnovala svou pozornost zdi. A ne ledajaké zdi. Zdi s památečníma fotkama (zeď sama o sobě je tedy taky fain, ale je prostě příliš obyčejná a nescifistická ;-)). Zvláště jsem se zaměřila na startrekovské herce. O tom, že mi utekl Ethan Phillips a hlavně Robert Picardo, jsem už věděla, ale tímto dnem si mohu přidat další velkou lítost v podobě Andrew Robinsona aneb Garaka, kterého jsem si v posledních dnech naprosto zamilovala. A tu fotku i to pěkné věnování, co tam je…hmm, smůla :-/. Zvláště na tuhle fotku jsem v průběhu setkání pomrkávala nejvíc (normálně by to byl Picardo, ale momentálně je intenzivnější prostě někdo jiný ;-)) a bohužel musím podotknout, že případné bíle místo tam, kde se nacházela, by bylo přespřílišně nápadné :-/ ;-).

      U registrace jsem si rovnou zakoupila i jeden plakát, protože jsem si řekla, že tentokrát nechci ničeho litovat (protože z CzechTREKu jsem litovala právě toho, že jsem si jeden plakát nezakoupila). Ten pak sloužil jako přirozená zábrana v pohybu Klenotky ze sedačky kamkoli jinam ;-).

      Při čekání jsme si popovídali s jedním milým človíčkem (a ano, jméno jsem zapomněla…nějak od „m“ :)) a tak pak tak různě, co se děje u scifistů. A potom už jsme se dočkali. Přišel Armin Shimerman, Kitty Swink a Zdeněk Bureš s překladatelem Praotcem Trekkie (který, pokud mohu hodnotit, protože jsem se zaměřovala spíš na originál, odvedl svou práci skvěle). Sedli si k připravenému stolu a zmizeli mi tím z dohledu. Naštěstí se ale většinou vždy našel nějaký průzor mezi lidmi (byli jsme myslím ve čtvrté řadě) a já jsem tak mohla sledovat osoby v popředí. Otázky byly různorodé, netýkaly se jen Star Treku. Právě tady jsem očekávala, že se dovím několik spoilerů, které rozhodně dobrovolně nechci slyšet. Snažila jsem se být proto i v tomto ohledu ve střehu. S radostí konstatuji, že jsem se dozvěděla pouze jediný spoiler, který byl vyřčen bez varování (další Nagus překvapil, ale to je vskutku výborná cena za výlet sem ;-)). U možná dalšího spoileru varování bylo, takže hned po „in the last epizode“ jsem rychle zareagovala zakrytím uší a hlava okamžitě putovala prozkoumat temné prostory pod sedačkami, kde jsem se mohla klidně tiše smát absurdnosti situace (a zajistit tím, že do těch uší opravdu nic neproniklo ;-)).

      Ani tady jsem nechtěla ničeho zalitovat (jako na CzechTREKu v minulém roce, kdy jsem se Mariny na něco nezeptala) a optala se na to, jak se Arminovi Shimermanovi líbilo hrát ve Stargate. Dozvěděla jsem se, jak pěkné je hrát za deště se slámou na hlavě po kotníky v bahně ;-). Ale prý se mu tam líbilo, což jsem samozřejmě ráda :). Taky řekl, že málem hrál i v jednom, dvou dalších dílech, ale jisté důvody mu v tom zabránily (což je škoda, sice u Noxů ten jejich pacifismus moc nemusím, ale jinak jsou to milé osoby). Pan Bureš k onomu dešti ještě doplnil pěknou příhodu o tom, jak obyčejní diváci dokáží projevit podporu moknoucím hercům tak, že sklapnou své deštníky a moknou tak všichni společně. Dále nám bylo prozrazeno třeba to, jaké je to být Ferengi aneb jak přes ty velké uši není pořádně slyšet a ve větším hluku je třeba se orientovat dle světel :). Taktéž erotogenní zóny na uších přes tu hromadu makeupu nefungují. Když padla otázka, co by chtěli mít, co Ferengi mají, pan Bureš si pohrával s myšlenkou právě těchto silně se projevujících zón, zatímco pan Shimerman vyjádřil přání ohledně „odění“ ferengijských žen. A za to sklidil pokárání od své vedle sedící ženy :). Co dále? Třeba to, že Armin dostal na památku ze seriálu kus baru. Nebo třeba o přátelství s dalšími herci z DS9. Také on i jeho žena hovořili o divadle a jak se liší od televizní produkce. A spoustu dalších věcí. Pan Bureš a pan Shimerman si docela rozumněli (tedy, když to tomu druhému bylo přeloženo ;-)). Quarka si v dabingu nepamatuji (taky těch příležitostí nebylo mnoho), ale dobře si pamatuju Neelixe, kterého pan Bureš taky mluvil, když jsem ještě v televizi sledovala Voyager.

      Po besedě byla menší přestávka a pak přišla autogramiáda. To jsem se zrovna ještě vyskytla blízko prodejního stolku, když to začlo. Fotky byly pěkné a rozhodně jsem si nechtěla nechat promarnit příležitost podpisů. Nox Anteaus byl jasný už od zveřejnění fotek na internetu, lehce jsem se rozhodovala, kterého Quarka (nakonec vyhrál ten s bat’lethem), pak jsem šmátla po Rozahn (tu jsem viděla, druhá postava mě teprve čeká…a, super, právě jsem se podívala na spoiler, když jsem hledala to jméno…no nic, nebyl tak důležitý :)) a nakonec usměvavý Bureš. Zařadila jsem se do další fronty, která vedla k hercům. První byla na řadě Kitty. K mé radosti dokázala docela obstojně vyslovit mé jméno, což mě samozřejmě potěšilo a je jen důkazem toho, že ti, co mě znají a přesto to nezvládnou…víte co ;-). Dále byl Armin, který měl práce nejvíce. Oba dva podepsali fotky s věnováním ne „to“, ale „pro“, což v kombinaci s prvním pádem jména vypadá trochu divně, ale na druhou stranu je to originální :-). Poslední byl pan Bureš (který už napsal tvar správný :)). Fotky jsem na chvíli rozprostřela na nejbližší ploše, aby fix oschl a nerozmazal se. Přitom jsem pomyslela na svoje desky, které už nesou podpis od Davida Nykla. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli ponesou i podpis Armina Shimermana a jelikož jsem nechtěla ničeho litovat…;-). Takže jsem si dala druhé kolo, přičemž jsem se akorát přifařila ke Klenotkce a Pomerančovi, čekajících na podpis. U Kitty se to lehce zaseklo, protože Armin podpisoval fotku pro pana Bureše (i ty pro ostatní, bylo to pomalejší, jak toho měl hodně). Kitty mi přišla velmi milá a sdílná. Poté, co Klenotka vyjádřila problémovost mého jména, v čem jsem ji samozřejmě odporovala (Kitty se diplomaticky nevyjádřila :)), nasadila téma Prahy a už se jí ptala, kam mají namířeno a že je Karlův most uzavřený a o legendě s vejci…jo, ta už má v komunikaci praxi :). Mmch., Kitty měla na stole pěknou želvičku :). Arminovi jsem předložila desky, na které mi krom věnování s podpisem ještě připsal a lehce i přikreslil Quarka, což se tam vyjímá naprosto náramně :-).

      A další část programu – focení. Původně to mělo být dle čísel na vstupenkách, ale nějak nebyl čas. Nejprve šli ti, co nejvíc spěchali…a pak jak se to tam nahrnulo ;-). Mno, na to jen tak nezapomenu. Vedle příjemného zážitku však také v tom negativním slova smyslu. Bylo to docela rychlé, když jsem přišla k hercům (fotilo se se všemi dohromady), znervóznila jsem k současnému stavu ještě víc, když jsem se snažila nějak inteligentně umístit ruce a různě jsem tak jimi chvíli mávala, až mě za jednu chytil pan Bureš a ta druhá se už pak umístila za pasem Armina. To ale ještě bylo naprosto v pohodě. Bohužel jsem se rozhodla, že budu akční a něco jim rychle povím (hlavně tedy Arminovi a Kitty), ale jak to bylo narychlo a jak jsem byla nervní, tak jsem měla najednou okno ve slovíčkách a nemohla si vzpomenout ani na primitivních pár slov. A pak jsem, sama nevím jak, vypustila z úst tak neskutečnou hovadinu, že ještě teď úpím, když si na to jen vzpomenu. Tedy ne, že by to bylo něco špatného…jen to byla nesmyslnost první třídy. Tolik k tomu „ničeho nechci litovat“ :-/. V lednu chci jet do Londýna na con…mno, to jsem na sebe zvědavá.

      Po autogramiádě zbylo ještě něco času, tak se ještě chvíli besedilo (to už jsem viděla pěkně přímo :)). Pan Bureš musel odjet o něco dříve, ale zahraniční hosté s námi ještě chvíli vydrželi.

      A pak byl konec. Nemám ráda konce conů. Jsou takové…konečné ;-). Naposledy jsem pomrkla na fotku Garaka, Holodoktora a dalších, povzdechla si a spolu s Klenotkou a Pomerančem zamířila směr metro.

       Setkání hodnotím vysoko, jsem moc ráda, že jsem se tam dostala. Tentokrát nelituji ani nekoupených plakátů, ani nevyřčených otázek, ani nepodepsaných věcí, jen toho, co za blbost dokážu v nervozitě vypustit z hu…úst :-/. Ale na čem hlavně záleží - výborní herci, pěkná atmosféra i prostředí a skvělí přátelé po mém boku. Většina Ferengi by možná řekla, že nic moc, ale já jsem člověk. A co jen člověk…sci-fista k tomu. Jak bych pak mohla říct o takovéhle akci něco nepěkného ;-). A teď mě omluvte, další díly DS9 čekají ;-).

Tar-ara Istandil