Než jsem se dostala na Trpaslicon, absolvovala jsem pár školních hodin, jednu kamarádovu svatbu a z toho plynoucí následné ježdění po Praze i mimo ni. Nicméně jsem dorazila ještě před plánovaným programem. Hadati mě uvítal slovy „Vítejte na třináctém podlaží. Dejte mi dvě stovky a za to můžete strávit tři dny v base.“ Takže jsem mu je dala,vybrala si ubytování v bloku A, zapadla do cely a rozložila tam své ležení. Mmch., já byla ta osoba (ta jediná osoba), co na sobě měla košili s nášivkami z SGC. Pokud si snad někdo myslel, že je to provokace, tak se šeredně zmýlil (ke svému překvapení jsem někde z někoho ten pocit získala). Prostě nemám žádný kostým z britského seriálu a na conech se přece nosí divné věci, takže jsem neviděla důvod, proč bych to na sobě mít neměla. A ano, jsem veliký fanda SG :). Nicméně měla jsem i placky BSG a (a to se hodilo) Doctora Who.

      Jelikož do mého prvního plánovaného programu ještě chyběl ještě nějaký ten čas, šla jsem omrknout vězení. Potkala jsem Flada, pokecali jsme si a pak šli na Doctora Who. Flad ho stále ještě neznal, ale byl přístupný tomu, aby tento stav změnil.

      Nejprve bylo promítání prvního dílu Rose (devátý Doctor je beztak nej ;-)) a poté jsem byla požádána, zda bych mu od té nevědomosti nepomohla. Měla jsem sice Doctora s sebou, ale zrovna jsem ho nesla jinému zájemci, takže žádost byla zatím odložena. V rámci propagace a šíření ovšem hodlám požadavek v blízkém čase vyplnit.

      Následovala přednáška o Doctorovi, kterou obstarával Molir. Jako zpestření na stole stály „věcičky“ z Doctora (postavy, nepřítel, vesmírná loď). Molir hovořil o novém i starém zpracování tohoto britského seriálu, který běží již od roku 1963 (samozřejmě u nás ho nikdy nedávali…proč, safra? :-/). Skoro jsem spadla ze židle, když pouštěl ukázku parodie na Doctora s Rowanem Atkinsonem. To jsem prve nejprve odmítala (parodie většinou nemusím, i když podle toho jaké), ale po tomto zážitku jsem si slíbila, že to z někoho někdy musím vyrazit.

      Seznámila jsem se tam také s Lytou a Ziinou. Všechny tyto tři osoby lze potkat na Lapiduchu, například v klubu Doctor Who (kupodivu ;-)).

      Pak jsem šla na přednášku Cesty do paralelu, kterou jsem tedy nestihla od začátku, což byla docela škoda. Mluvilo se tam o falešných cestách do minulosti a budoucnosti pomocí přechodu do paralelních vesmírů, které jsou extrémně podobné tomu našemu, ale časově posunuté. Taktéž světů, které běží souběžně s naším, ale časově na opačný konec (ale když se tam člověk dostane, tak to samozřejmě nevadí). Řešilo se tam zabíjení (nejen) sebe a rozpoznávání (jak to přednášející nazval) červených a modrých vesmírů a cestovatelů z nich. Doprovázené to bylo znázorňováním na tabuli a přešlo se i k zapnutí brány do „jiného světa“. Do brány se strkaly ruce, hlavy apod. a vycházely z ní …ruce, hlavy apod., jen prý z toho jiného vesmíru, neboť, jelikož jsou světy tak blízko, to, co napadne nás, napadne i ty „od vedle“. Vysvětluji to složitě? Kdo tam byl, pochopí, kdo ne…může si pustit video, které jsem natočila a něco možná osvětlí (nebo víc zamotá, ha ha :)). Jen by mě opravdu zajímalo, co by se stalo, kdyby se brána vypla v okamžiku, kdy by jí byla prostrčena ruka (ne, vůbec nejsem morbidní, to je jen vědecká zvědavost). No, prostě…supr přednáška :D.

      Následovaly Zajímavé seriály, kde se více či méně stručně předváděly seriály, co zrovna běží v televizích (dokonce i některé na našich). Někdy v polovině přišel Nappy (tomu jsem brala právě toho Doctora…a on o něm takhle zmešká přednášku). Toho zvláště zaujal seriál Dr. House.

      Po vypršení přednáškového času zazněl dotaz, zda by někdo nechtěl pustit nějaký pilot některého ze seriálů, načež se ozvala Lyta s tím, že když už překládala Doctora Who, tak tu taky bude (a měl být) :). Chvilku jsem se rozmýšlela, zda zůstat nebo jít na Herce Červeného trpaslíka ve filmech a seriálech a nakonec jsem tedy šla…na čas, protože jsem za chvíli přece zběhla zpět a usadila se ke sledování Doctora – epizody Dalek.

   Oficiální program tedy již skončil a já strávila zbytek…spíš začátek dne pokecem s Nappym až do pěti do rána. Když jsem pak šla spát, obávám se, že jsem někoho vzbudila, čímž to se teď hluboce omlouvám.

   Sobota (a část neděle)

   Vstávala jsem pozdě, až kolem jedenácti. To jsem měla vyhlídnutou přednášku o D.N.A. Ta se ale nakonec nekonala (byla přesunuta na další den), tak jsem přešla do Nanotechnologií. Ty byly velice zajímavé. A taky narvané – seděla jsem až vepředu na zemi, ale zase byl dobrý výhled. Hovořilo se o různých technických vymoženostech v oblasti …no, řekněme v budoucnu v oblasti nano (i když nejen v budoucnu, viz miniaturní hudební nástroje). Plány byly velkolepé a fantastické, ale těžko proveditelné. Tak uvidíme za pár desítek let :).

   A pak jsem se šla najíst…několikrát…vždycky jsem okoukávala, zda už jsou párky a když nebyly, tak jsem si koupila koblihu (nerozmačkanou).

   Dále jsem absolvovala pěknou besedu s překladateli Průvodce po Zeměploše. Hadati, Cellindra a Fajl vyprávěli, jaké strasti a radosti (spíš ty strasti) je provázely překladem, na co přišli, jak co udělali… prostě jak se s tím vypořádali. Všechna čest, práce to musela být příšerná.

   Následovaly Zeměplošské písně, kde se, za doprovodu klavíru, také zpívalo. Cellindra (jako Fantom Opery) zazpívala krásně Ankh-Morporskou hymnu, Stařenka Oggová zase Ježčí píseň (hele, možná je to osud, ale spíš fakt pěkná náhoda, ale při psaní tohoto reportu si pouštim hudbu a hádejte, co teď hraje…jj, přesně, Ježčí píseň – vážně přísahám, že jsem to nenaplánovala, prostě to vyplynulo z playlistu, co je dlouhý pár hodin…a teď skončila – to se mi líbí :D). Také diváci si zapěli – nejoblíbenější trpasličí píseň Zlato (to bylo něco :-D) a taktéž Ježčí píseň. Z této části programu mám také videa. Měla bych více, bohužel místo na kartě na tuto myšlenku mělo jiný názor.

   Na Kantůrka přišel u i Nappy (spal doma a než se člověk vzbudí, protře očka a dojede zpět na con, že..;-)). Pan Kantůrek četl ukázky z nové knihy ze Zeměplochy, kterou právě překládal. Jednalo se o pokračování Svobodnýho národa a Klobouku s oblohou, což jsem shodou okolností zrovna nedávno četla, takže jsem měla ještě v živé paměti, o co se tam jedná. Na tuto knížku se docela těším. Po čtení následovalo odpovídání na dotazy z publika. Trochu se to protáhlo.

   Pak jsem potkala Lytu, která vlastnila sonic screwdriver (z Doctora Who – univerzální věcička, co vše (nejen) otevře). Ten jsem si o pár hodin později i na chvilenku vypůjčila. Supr věcička, vlastně taková blbost, ale naprosto skvělá (no, co, no …fanoušci jsou blázni). Tohle se třeba u nás sehnat nedá.

   Další na programu bylo shlédnutí zbytků Filmových novinek, co se prezentovalo v tělocvičně, do které se muselo projít přes dekontaminovanou chodbu (kde byla zima jak v psírně). Tělocvična čítala několik takticky rozmístěných žínek a ehm…těch velkejch žínek na skoky ;-). Jednu takovou jsme si s Nappym zabrali (část) až na dalším programu, kde vystupoval Ivo Šmoldas se svými historkami.

   Po něm sice mělo následovat vyhlášení nejlepších masek, ale jelikož jeden z dabérů potřeboval někde být, přesunul se program. Dabéři dorazili dva – Kamil Halbich (Arnold J. Rimmer) a Jiří Práger (Černá zmije). Oba byli skvělí :). Nejprve nám povídali různé historky, Kamil Halbich nám dokonce i zazpíval „Jednou budem dál“ z jedné trpasličí epizody a pak nastoupil dabing na živo. Nejprve se dolaďovala technika a tak byl dabing bez videa, pak už video šlo a pouštěla se část z Černé zmije, kde pan Práger byl (jak jinak) Černá zmije a pan Halbich Baldrick. Nádherné :D. Tím spíš, že to byla premiéra.

   Pak se s námi Kamil Halbich rozloučil, protože musel odejít, nicméně ještě předtím obětavě slíbil podpis a z jednoho podpisu se stalo, jak to tak bývá, podpisů víc. První podepisoval vězeňské identifikační číslo (co jsme dostali za registraci) někomu hned za mými zády. Mno, prostě, to nešlo, to bylo příliš velké pokušení. Takže jsem i já sundala číslo a nechala si ho podepsat (samozřejmě to nenapadlo jen mě :)). Byl opravdu hrozně milý a ochotný, protože chtěl podepsat co nejvíc „čísel“ a dokonce vymýšlel, jak by to šlo pro všechny, i když tak moc spěchal. Za to mu patří můj obdiv.

   Jiří Práger ještě zůstal a povídal a pak byl přizván jako porotce při vyhlašování masek. Těch bylo mnoho. Našlo se spoustu postav z britských seriálů. Lidé stáli v řadě a vždy jeden vystoupil a pronesl nějakou hlášku, typickou pro onu postavu. Nejvíce mi utkvěli v paměti tyto: Bernard Black – naprosto skvěle zahraný :), devátý Doctor, kterého předvedla Lyta (řekla nám, že jsme byli fantastičtí :)), Mindrák, opět nádherně zahraný (ten ztrápený výraz, ta slova, jak stvořená k sebevraždě :)), Mrakoplaš se Zavazadlem a samozřejmě zvrácený Rimmer (z epizody Andělé a Démoni), který byl panem Prágerem vyhlášen za vítěze. A, v pravdě, skutečně si to zasloužil …ten kostým :D. To nejde popsat, to se musí vidět :).

   Po skončení jsem pana Prágera potkala na chodbě, jak ochotně podepisuje a fotí se s lidmi, takže jsem využila příležitosti a nechala si podepsat i to své číslo ještě z druhé strany a následně se se mnou i vyfotil (poslední volná fotka, pak jsem musela promazávat). Prostě taktéž velmi milý člověk. Paráda :D.

   A co potom? Oslovila mě Lyta se Ziinou, zda nechci zajít někam do hospody, s čímž jsem velmi ráda souhlasila. Ještě spolu s Nappym jsme vyrazili (a já se ještě musela z venku vrátit pro tramvajenku, protože jsem ji u sebe samozřejmě neměla – ale ukázalo se to jako velmi dobrý tah, protože nás kontrolovali). Zakotvili jsme v jedné hospě a povídali a kecali dlouho, dlouho do noci a do rána. Konečně jsem si pořádně pokecala o Doctorovi (on to tady v ČR skoro nikdo nezná), ale i o dalších věcech, seriálech atd. apod. Nappy byl mezi námi nejmenší šílenec, já druhý nejmenší (což je u mě docela raritka :)). Holt se Stargate jsem se tam moc nechytala – neměli to příliš v lásce (jejich škoda :)). Ovšem úspěch jsem zaznamenala u LotRa a Ardy vůbec. To znali (Ziina dokonce ovládala runy, což se vůbec často nevidí :)). Opět jsem dostala do ruky sonický šroubovák, dokonce hned dva a figurky Doctorů. Prostě pár bláznů v hospodě :).

   Zůstali jsme tam, jak jsem již říkala, opravdu dlouho, takže mi odpadla starost s tím, jak se dostanu zpět na con v době noční. Ještě že tak, mám obdivuhodnou schopnost netrefovat na místa, ať jsou jakkoli blízko a přímo. Nakonec jsme zašli do MacDonalda (měl otevřeno) a něco málo pojedli (Ziina se na jídlo tvářila extrémně nepřátelsky :)). Pak jsme se rozloučili (long live and prosper s gestem) a rozjeli se domů, já tedy na con pro věci. Bylo mi jasné, že je naprosto zbytečné setrvávat tam víc času, než je bezpodmínečně nutné, protože než by začal program, někde bych spinkala. Takže jsem si zabalila a vyrazila pryč (a v busu se přemlouvala, že probudit se v Neratovicích by nebyl dobrý nápad – že bude lepší trefit stanici a vyspat se doma. A to se mi nějakým zázrakem i povedlo.).

   Takže jaký byl con? Skvělý…ne, pardon, přímo Fantastic ;-) (ano, to je hláška z Doctora :)). Zábavný program, skvělí lidé, milí dabéři. Takže zase za rok.

   (A hele, po napsání a kontrole je tu zase Ježčí píseň ;-), i když tentokrát jsem nepouštěla celý playlist).